Figurka představuje Rudolfa II. ve středním věku, oblečeného v typickém tehdejším mužském oděvu se zřetelnými vlivy španělské módy, dané obzvlášť tvarem kalhot a vysokým límcem s okružím. Rudolf II. drží v ruce Merkurovu hůl, symbol alchymie a alchymistů. Na krku má pověšen řád Zlatého rouna, který obdržel roku 1584.

Figurka je z umělé hmoty, ručně malovaná, 12 cm vysoká, uložená ve slídovém otvíratelném obalu a papírové krabičce velikosti 8x8x16 cm. Figurka má certifikát ES typu 110460 T/NB - hračka. K figurce je připojen letáček s krátkou informací o všech 6 postavách 1. serie figurek v češtině, angličtině a němčině.

RUDOLF II. HABSBURSKÝ-životopis:

 Narodil se 18. července 1552 ve Vídni. Byl synem císaře Maxmiliána II. a Marie Španělské.  Rudolfův otec byl vzdělaným, tolerantním člověkem, snášenlivý i v otázkách víry a celý život choval sympatie k protestantství. To děsilo ostatní členy Habsburské rodiny, protože hrozil odklon panovníka od katolického vyznání. Proto Maxmiliánovi vybrali za manželku bigotní španělskou katoličku, dceru císaře Karla V. Spojení tolerantního otce a ortodoxní matky, komplikované ještě tím, že šlo o bratrance a sestřenici, poznamenalo celý Rudolfův vývoj.  První roky života prožil Rudolf na vídeňském dvoře, kde se jeho rodiče neustále přeli o jeho výchovu. Nakonec prosadila (za přispění panujícího císaře Ferdinanda I.) svůj názor Marie Španělská a Rudolf, společně s mladším bratrem Arnoštem, byli posláni na vychování ke španělskému dvoru, ke svému strýci Filipu II. Zde bratři strávili osm let života a tento pobyt na jednom z nejhonosnějších a současně nejvíce religiózních evropských dvorů jim vtiskl znamení na celý život. Maxmilián se nikdy zcela nesmířil s odchodem svých synů, a když se stal českým králem, začal hned usilovat o jejich návrat. Filip II. je ale odmítal vydat, protože plánoval, že jeden z nich se stane jeho dědicem namísto jeho vlastního duševně chorého syna. Návrat obou princů se podařilo prosadit až roku 1571, kdy je na španělském dvoře nahradili jejich mladší bratři a jejich sestra Anna se stala Filipovou čtvrtou ženou.

             Rudolf si ze Španělska přinesl na tehdejší dobu nadprůměrné vzdělání, zálibu v přírodních vědách,  alchymii a velký vztah k umění a umělcům.  Jen těžko se opět sžíval s vídeňskými poměry.  Maxmiliánovi se podařilo v roce 1572 prosadit Rudolfa za uherského krále . Poté, co Rudolf, zatím ústně, přislíbil českým stavům respektovat „Českou konfesi“, neboli  náboženskou toleranci, byl Rudolf zvolen českým králem a 22. září 1575 korunován. Později byl zvolen i králem římským.

           Roku 1576 Maxmilián II. umírá a Rudolf II. se stává plnoprávným vládcem. Nejdříve panuje z Vídně, navazuje diplomatické styky, podporuje i rekatolizační úsilí, ale nepříliš žhavě. Hned samý začátek Rudolfovy vlády byl poznamenán ošklivou intrikou jeho bratra Matyáše. Ten byl zklamán, že císařské země nebyly rozděleny mezi sourozence, ale že jediným vládcem se stal Rudolf.  Matyáš se vydal tajně do Nizozemí, kde se pokusil - na vlastní pěst - stát se zde místodržitelem. Císaře toto chování velmi ranilo. Po celý svůj život měl Rudolf s příslušníky své rodiny samé starosti, vyhýbal se setkání s nimi a snad i touha, vzdálit se od nich co nejdále, vedla Rudolfa II. k tomu, že si za své sídelní město v roce 1583 vybral Prahu.

            Dalším důvodem přesídlení dvora do Prahy bylo i stálé ohrožení Vídně ze strany Osmanské říše. Pro Prahu nastala zásadní změna- najednou se z provinčního města stala sídelním městem panovníka a centrem říše. Začal zde čilý stavební ruch, do Prahy se stěhovali nejen dvořané, ale také cizí vyslanci, umělci, vědci a řemeslníci.  Pražský hrad se rozrostl, bylo postaveno velké množství nových staveb, sálů a paláců.  Rudolf II. vytvořil v Praze opravdu velkolepý, ohromující císařský dvůr. Jako sběratel a podporovatel umění nechal vzniknout do dnes tradovaným obrovským „rudolfínským“ sbírkám umění a kuriozit. Na jeho dvoře působili umělci světového jména a talentu, například Paulus von Vianen, Adrian de Vries nebo Giuseppe Arcimboldo. Na základě svého zájmu o tajemné vědy vytvořil císař dvůr alchymistů, kde vedle podivínů, podvodníků a šarlatánů působili i přední vědci a chemici té doby, například Johannes  Kepler.  Císař se zajímal o vše záhadné a podivné, podle legend se stýkal i s Jehudou ben Becalelem, zvaným rabi Löw, který měl právě na přání Rudolfa II. vytvořit a oživit bájného golema.  Císař nechal v prostorách Pražského hradu vybudovat rozlehlý zvěřinec, zvaný Lví dvůr a zde byli chováni nejen lvi a medvědi, ale také orangutani, velcí plazi a dokonce pták z ostrova Mauricius, dnes již vyhynulý dodo. Císařský dvůr byl, podle slov dobového svědka: „ svatostánkem múz, útočištěm umělců a učenců, především malířů a astronomů, kterým byl císař nejen nejmilostivějším patronem, ale i zasvěceným společníkem.“  Pro město Prahu nastaly bohaté roky prosperity, klidu, míru a rozvoje, které přervaly až první boje třicetileté války.

          Rudolf II. byl menší postavy, bledého, ale ušlechtilého obličeje, s hrdým až pyšným vystupováním. Údajně ho za celý život nikdo neslyšel nahlas se zasmát. Bohužel celý život císaře Rudolfa II. byl poznamenán pravidelnými záchvaty „melancholie“, snad ataky psychické choroby. První tento záchvat je datován již do roku 1578. Později se k pravidelným depresím začaly přidávat projevy nemoci syfilis. Rudolf se stále víc a víc stahoval do samoty, omezoval styk s ostatními lidmi, stával se těžce podezřívavým a popudlivým.  Stále méně a méně se zajímal o vládu, všechny pravomoci přenechával svým rádcům a  komorníkům - kteří toho samozřejmě patřičně zneužívali- a on sám vyřizoval státnické záležitosti s velkým zpožděním nebo je nevyřizoval vůbec. Této situace samozřejmě využili jeho neoblíbení bratři. Když roku 1593 opět vypukla válka s Osmanskou říší, zůstal Rudolf II. zcela pasivní a nechal volnou ruku příbuzným.  Císařská rodina se sešla ve Vídni a vyslovila se pro nástupnictví Rudolfova bratra Matyáše.  Protože jednotlivé země začínaly trpět nerozhodností a pasivitou císaře, postupně se přidávaly na stranu Matyáše, který sliboval snad lepší a rozhodně akčnější vládu.  Rudolf tak postupně ztrácel podporu panských stavů. Matyáš roku 1608 sestavil vojsko a táhl s ním na Prahu proti Rudolfovi.  České stavy sice nebyly spokojeny s Rudolfovou vládou, ale současně nechtěly ani Matyáše za panovníka. Střet obou bratří nakonec skončil Libeňským mírem. V dohodě bylo stanoveno, že se moc rozdělí. Matyáš se stal pánem v Rakousku, Uhrách a na Moravě a Rudolf si ponechal Čechy, Slezsko a Horní a Dolní Lužici.  Této dohody využily české protestantské kruhy a donutily konečně Rudolfa II. k vydání „Majestátu“, který zaručoval svobodu vyznání.   Rudolf se s porážkou od bratra nikdy nesmířil a jako akt pomsty povolal do Čech pasovské vojsko, které plenilo a rabovalo na všech územích, kde táhlo. To přimělo  i českou šlechtu postavit se proti dosud respektovanému Rudolfovi. Císař Rudolf II. byl přinucen k abdikaci a 23. května 1611 byl Matyáš korunován českým králem.

             Rudolf II. se nikdy neoženil, i když celý život vyjednával o svatbě s nejrůznějšími královskými dvory.  Mimo jiné jako o nevěstě uvažoval o anglické královně Alžbětě I. Rudolf nezanechal žádné legitimní potomky a nástupce. Se svojí milenkou, Kateřinou Stradovou, měl Rudolf tři syny a tři dcery, ale nikdy je neuznal za své oficiální potomky. Z těchto synů je nechvalně proslulý nejstarší, don Julio Caesar, který byl duševně chorý, dopustil se mimo jiné bestiální vraždy své milenky a zemřel zavřen v přísné izolaci v Českém Krumlově ve věku 23 let.

             Císař Rudolf II. po své abdikaci dožíval na Pražském hradě jako zoufalý, nešťastný a zlomený muž. Údajně bloudil svými komnatami, vyhrožoval svým nepřátelům, odmítal vidět i své nejbližší služebníky a vyhýbal se dennímu světlu. Zemřel 20. ledna 1612, byl prý pitván nedůstojně za hojné účasti šlechty a pohřben je v katedrále sv. Víta na Hradčanech. Je posledním českým králem, který našel poslední odpočinek v Praze.